Kyslíkaté soli - názvosloví

Názvosloví kyslíkatých solí - příklady
Než se pustíte do názvosloví kyslíkatých solí Názvosloví kyslíkatých kyselin Ný, natý, itý... Názvosloví bezkyslíkatých solí

Názvosloví kyslíkatých solí

Názvosloví kyslíkatých solí je nejobtížnější kapitola chemického názvosloví anorganických sloučenin. Proto si ji rozkouskujeme na menší části, které jsou snáze pochopitelné.

1. Název --->> Vzorec
2. Vzorec --->> Název

1. Známe kationt a známe i aniont.
2. Neznáme kationt, známe aniont.
3. Známe kationt, neznáme aniont.
4. Neznáme kationt a neznáme ani aniont.

A. Název --->> Vzorec

Je to ta jednodušší varianta, která může nastat. Postup vytváření vzorce si ukážeme na příkladu. Mějme za úkol pojmenovat chlorečnan železitý:

Chlorečnan železitý je odvozen od kyseliny chlorečné.

Její vzorec je H^ICl^VO^-II₃. Viz názvosloví kyslíkatých kyselin.

Chlorečnan tedy zapíšeme jako: ClO₃^-

Chlorečnan má náboj -, protože jsme z molekuli odtrhli jeden kationt vodíku.

Nyní napíšeme železitý kationt a chlorečnan dohromady: Fe^IIIClO₃^-

Aby byla sloučenina elektroneutrální, musíme dát chlorečnan 3x, tedy:

Fe^III(ClO₃)₃^-

B. Vzorec --->> Název

Udělat ze vzorečku kyslíkaté soli její správná název je často problém. Celou kapitolku si můžeme rozdělit na menší podkapitolky podle toho, co víme o kationtu a aniontu příslušné soli. Pokud jste si ještě nepřečetli "Přípravu na názvosloví kyslíkatých solí", udělejte to teď. V opačném případě Vám asi následující řádky nebudou dávat příliš smysl. Podle toho, co nyní víme, si můžeme kationty a anionty rozdělit na známé a neznámé. Protože soli se skládají vždy s kationtu a aniontu, vzniknou nám 4 možné kombinace. Seřadil jsem je od nejlehčí po nejtěžší.

 

1. Známe kationt a známe i aniont.

Mějme například Na₂SO₄.
Z "přípravy" víme, že sodík má vždy oxidační číslo I (tedy sodný), a SO₄^2- je aniont síranu.
Na₂SO₄ je tedy síran sodný.

 

2. Neznáme kationt, známe aniont.

Mějme Fe₂(SO₄)₃.
Železo může mít více oxidačních čísel. SO₄^2- je síran. Z náboje síranu si dopočteme oxidační číslo železa, tak aby výsledný náboj byl roven nule.

Fe^III₂(SO₄)₃^2-
Nyní už můžeme sloučeninu pojmenovat, jedná se o síran železitý.

 

3. Známe kationt, neznáme aniont.

Mějme NaNO₂.
Víme, že sodík má ve sloučenině oxidační číslo I. Aniont neznáme, ale můžeme si dopočítat jeho náboj a posléze i oxidační čísla.

Na^INO₂^-

Na^IN^IIIO^-II₂^-

Dusík má oxidační číslo III, to znamená, že se jedná o dusitan odvozený od kyseliny dusité. Název sloučeniny je tedy

dusitan sodný.

4. Neznáme kationt a neznáme ani aniont.

U těchto případů většinou nezbývá nic jiného, než si vypsat všechny možné varianty (které samozřejmě splňují podmínku, že výsledný náboj molekuly je nulový) a vybrat tu nejlepší podle svého "chemického citu". Nutno podotknout, že takovéto sloučeniny se v písemných pracích příliš často nevyskytují.

Mějme CuClO.

Měď se může vyskytovat ve vícero oxidačních stavech a aniont kyslíkaté kyseliny chloru také neznáme nazpaměť.

Nejlepší bude, když začneme aniontem. Kyslík má jako vždy oxidační číslo -II. Aby byl aniont aniontem, musí mít záporný náboj. Proto jediné možné oxidační číslo u chloru je I, jedná se tedy o chlornan odvozený od kyseliny chlorné. (Cl^IO^-II)^-

Výsledný náboj aniontu je -, proto bude oxidační číslo mědi I. Cu^I(Cl^IO^-II)^-

Název sloučeniny je tedy chlornan měďný.

Další příklady z názvosloví kyslíkatých solí najdete zde.